Nikdy me nenapadlo, ze misto nebo prostor muze krome prostredi, lidi, barev, staveb a prirody, charakterizovat taky zvuk.. Kdyz jsem nad tim tak premyslela, dosla jsem k nazoru, ze jakekoli misto, ktere si vybavim, ma zvuk priznacny prave pro nej.. Tak napriklad Opava - zvuk Opavy jsou pro me trolejbusy. To naprosto unikatni bzuceni, kdy vim, ze z ulice Englisovy prave vyjel trolejbus a nabira na rychlosti, aby se za chvili zastavil na dalsi zastavce. Nebo Broskvickova - naprosto jasny zvuk hvizdajicich brzd nasi (x)Sary :). Modry dum a stejne tak i 17. listopadu (Klarka) - vytahy. Mohla bych pokracovat dal a dal. Ale stejne tak jako kazde misto doma, ma svou vlastni akustickou kulisu i Atlanta. Mozna ze v kazdem okrsku jinou, ale West End a tudiz Spelman ma jeden typicky a jedinecny sound, ktery se mi za tech 10 mesicu tak vryl do podvedomi, ze jsem ho, az do dnesniho dne, nevnimala.
Odpoledne po vsech seminarich, po praci a povinnem shlednuti vyborneho, lec predlouheho filmu, po zjisteni Chantiny absence v pokoji a po malem zorientovani se ve dnech a ujisteni, ze je opravdu konec "skolniho" tydne, jsem vzala knizku (Doris Lessing - The Grandmothers) a sla jsem si sednout pred koleje na lavicku, na ktere obycejne ctu vystavena slunicku (ktere me pokazde pripali). Dnes ale slunecno moc nebylo, ale bylo teplo, takove letni dusno a byla by skoda cist v pokoji, ktery je uz pri stavajicich venkovnich teplotach klimatizovan a je v nem mozna jeste vetsi zima, nez u me ve vezi v zimnim obdobi (typuju 16 stupnu max!). Chvilku jsem jen tak sedela s knizkou v ruce a sledovala deni okolo sebe (v Aule se schazeli lidi na gospelovy koncert zacinajici v 7 vecer, ale ktery nezacal driv nez v osm, jelikoz si "hudebnici" zapomneli veskere nastroje a aparaturu :) ). A najednou jsem to slysela. Poprve za cely "rok" (10 mesicu je skoro rok). Naprosto jasne a zretelne (to, ze pouzivam synonyma v ramci jedne vety je "jasny a zretelny" dopad perifrasticke anglictiny :) ). Nebylo to ani prede mnou, ani za mnou, ani nikde kolem. Vsechno to huceni a podivne bzuceni zaznivalo z "nadpozemskeho" prostoru. Misto konani - nebe... Totiz obloha. Tusim, ze vyraz nebe se spis vztahuje k transcendentalnimu vyznamu "jineho" mista nez toho na zemi. Vsechno to bylo nade mnou. Zvuk neustaval, jen se pravidelne s periodou dvou minut zintenzivnoval a tlumil.. Ten zvuk byla a jsou LETADLA!! Spelman College je nedaleko atlantskeho letiste Hartsfield-Jackson (nejrusnejsiho letiste Spojenych Statu) a tak neni divu. Misto procitani se mezi radky v knize drzitelky Nobelovy ceny za literaturu z roku 2007, jsem cetla v radcich, ktere za sebou nechavala letadla. Kazde v jine vysce, nektera pristavajici (vetsina; predpokladam, ze na pristavaci runway se naletava prave ze strany nad Spelmanem; samozrejme nejen z ni), jina nabirajici vysku a uz otocena mirici do vsemoznych destinaci.
Predstavovala jsem si, kam asi leti, nebo odkud. Jestli je to jen "mezimestsky", "mezistatni" :) let (rozumej v ramci USA), nebo jestli nektere z nich ma za sebou dalekou cestu pres Atlantik nebo naopak pres Pacificky Ocean. Taky me napadlo, ze kdyz se navzajem ujistujeme, ze nad nikym nestoji nikdo vys, ze jsou si vsichni rovni, tak to neni zas tak uplne pravda, protoze nad nami nekteri jsou a peeeekne vysoko :) (brano doslova). Uvedomila jsem si taky, jak moc relativni vsechno je, vyska, vzdalenost, cas. To, co se ze Zeme zda jako male letadelko, je kolos obsahujici nespocetne mnozstvi vahy v zavazedlech a nekolik desitek cestujicich s posadkami letusek a "letusaku" neustale na nohou.. A cas .. Presne si vybavuju pocit, kdyz jsem jeste v Praze na letisti sedela v letadle a uvedomovala jsem si, ze je to na 10 mesicu a ze to je dlouha doba. A najednou se to vsechno chyli ke konci a mne busi srdce, kdyz to vsechno pisu, a to hned z nekolika duvodu. Z toho, ze se vracim do "normalniho" zivota po rocnich prazdninach, ktere se krom naprosto plneho uvazku ve skole, proste opravdu prazdninami staly; z toho, ze se vracim tam, kam me to tahne ze vseho nejvic, ale i z toho, ze to vsechno, co jsem tu zazila, zanechala a prozila, se stane najednou vzpominkou, ktera bude letat nekde vysoko nade mnou, ale ktera bude mit vzdycky v mem zivote misto, a to misto bude mit svuj vlastni a jedinecny zvuk..
Odpoledne po vsech seminarich, po praci a povinnem shlednuti vyborneho, lec predlouheho filmu, po zjisteni Chantiny absence v pokoji a po malem zorientovani se ve dnech a ujisteni, ze je opravdu konec "skolniho" tydne, jsem vzala knizku (Doris Lessing - The Grandmothers) a sla jsem si sednout pred koleje na lavicku, na ktere obycejne ctu vystavena slunicku (ktere me pokazde pripali). Dnes ale slunecno moc nebylo, ale bylo teplo, takove letni dusno a byla by skoda cist v pokoji, ktery je uz pri stavajicich venkovnich teplotach klimatizovan a je v nem mozna jeste vetsi zima, nez u me ve vezi v zimnim obdobi (typuju 16 stupnu max!). Chvilku jsem jen tak sedela s knizkou v ruce a sledovala deni okolo sebe (v Aule se schazeli lidi na gospelovy koncert zacinajici v 7 vecer, ale ktery nezacal driv nez v osm, jelikoz si "hudebnici" zapomneli veskere nastroje a aparaturu :) ). A najednou jsem to slysela. Poprve za cely "rok" (10 mesicu je skoro rok). Naprosto jasne a zretelne (to, ze pouzivam synonyma v ramci jedne vety je "jasny a zretelny" dopad perifrasticke anglictiny :) ). Nebylo to ani prede mnou, ani za mnou, ani nikde kolem. Vsechno to huceni a podivne bzuceni zaznivalo z "nadpozemskeho" prostoru. Misto konani - nebe... Totiz obloha. Tusim, ze vyraz nebe se spis vztahuje k transcendentalnimu vyznamu "jineho" mista nez toho na zemi. Vsechno to bylo nade mnou. Zvuk neustaval, jen se pravidelne s periodou dvou minut zintenzivnoval a tlumil.. Ten zvuk byla a jsou LETADLA!! Spelman College je nedaleko atlantskeho letiste Hartsfield-Jackson (nejrusnejsiho letiste Spojenych Statu) a tak neni divu. Misto procitani se mezi radky v knize drzitelky Nobelovy ceny za literaturu z roku 2007, jsem cetla v radcich, ktere za sebou nechavala letadla. Kazde v jine vysce, nektera pristavajici (vetsina; predpokladam, ze na pristavaci runway se naletava prave ze strany nad Spelmanem; samozrejme nejen z ni), jina nabirajici vysku a uz otocena mirici do vsemoznych destinaci.
Predstavovala jsem si, kam asi leti, nebo odkud. Jestli je to jen "mezimestsky", "mezistatni" :) let (rozumej v ramci USA), nebo jestli nektere z nich ma za sebou dalekou cestu pres Atlantik nebo naopak pres Pacificky Ocean. Taky me napadlo, ze kdyz se navzajem ujistujeme, ze nad nikym nestoji nikdo vys, ze jsou si vsichni rovni, tak to neni zas tak uplne pravda, protoze nad nami nekteri jsou a peeeekne vysoko :) (brano doslova). Uvedomila jsem si taky, jak moc relativni vsechno je, vyska, vzdalenost, cas. To, co se ze Zeme zda jako male letadelko, je kolos obsahujici nespocetne mnozstvi vahy v zavazedlech a nekolik desitek cestujicich s posadkami letusek a "letusaku" neustale na nohou.. A cas .. Presne si vybavuju pocit, kdyz jsem jeste v Praze na letisti sedela v letadle a uvedomovala jsem si, ze je to na 10 mesicu a ze to je dlouha doba. A najednou se to vsechno chyli ke konci a mne busi srdce, kdyz to vsechno pisu, a to hned z nekolika duvodu. Z toho, ze se vracim do "normalniho" zivota po rocnich prazdninach, ktere se krom naprosto plneho uvazku ve skole, proste opravdu prazdninami staly; z toho, ze se vracim tam, kam me to tahne ze vseho nejvic, ale i z toho, ze to vsechno, co jsem tu zazila, zanechala a prozila, se stane najednou vzpominkou, ktera bude letat nekde vysoko nade mnou, ale ktera bude mit vzdycky v mem zivote misto, a to misto bude mit svuj vlastni a jedinecny zvuk..
