Zase o krok dál ...

Tak jsem zase o krok dál. Doslova – včera jsem se nakonec vydala za hranice kampusu úplně sama. Hned za branou jsem se ale musela zeptat, kterým směrem se mám dát, abych došla někam do města. Narazila jsem shodou okolností na lektorku divadelnictví (opravdu už na první pohled vypadala .. umělecky .. vždyť víte, co tím myslím, ležérně vyhlížející osoba, které byste, nevěda, že jde o univerzitního zaměstnance, nejraději dali korunu, totiž minimálně čtvrťák :). Neopomněla mě upozornit na to, abych byla opatrná a já jsem ji pak posléze musela dát za pravdu. Nešla jsem daleko, rozhodla jsem se nejít nikam daleko, když jsem šla sama a tak jsem šla pořád za nosem. Cestou mě oslovovalo spousta lidí, někteří jen zdravili, jiní se až dotíravě snažili se mnou prohodit pár vět. Moc jsem na tyto lidi nereagovala a příště, slibuju, sama nikam.
No ale to jen tak. Kam jsem došla? Jen asi deset patnáct minut od kampusu tam, kde už začíná americký život. Konečně auta, jaká jsem tu čekala a ještě na ně neměla štěstí. Asi platí i tady, že univerzitní lektoři nemají tolik peněz, aby si pořídili super bouráky (jistí to u nich nejsériovější série v té nejzákladnější výbavě, prostě spotřební zboží). Ty jsem potkala až „za hranicema“ J a do jednoho jsem se zamilovala. Ještě se v noch nevyznám, všechny jsou strašně velký a i tento byl HUGE (= obrovský), nový, sytě červený a na chromových mlýnských kolech. Mám ho na photo. Všechny dosavadní fotečky ale dodám až půjde-li mi internet i v pokoji a na tom už se pracuje. No ale abych došla k tomu, co jsem chtěla napsat. Můj cíl byl WEST-END store, kde jsem se teda taky necítila dvakrát nejlíp, protože to byl obchodní dům (abych to vysvětlila něco na způsob Carrefouru, ale bez toho velkého obchodu s potravinami, atd.) zřejmě obyvatel tamní čtvrti, lehce zařaditelné k nižší třídě. Ale obchůdky byly fine. Do oka mi padly i jedny krásné šatky, ale největší radost jsem měla, když jsem uviděla „elektro“ J.
Už u vchodu mě pozdravila slečna v bundě (není se čemu divit, ale ještě to teda připomenu - klimatizace) a zeptala se mě, jestli vím o něčem, s čím by mi mohla pomoci. „adaptér,“ proletělo mi hlavou. Snažila jsem se jí vysvětlit, co bych potřebovala a kupodivu se mi to podařilo hned. Někdy není jednoduché vysvětlovat jednotlivé technické parametry a řešit technické záležitosti ve vlastním jazyce, natož v cizím, tak jsem měla radost, jak pěkně se mi to povedlo. Slečna mi ale začala ukazovat věci, které jsem jasně nemohla potřebovat a tak jsem trochu sklíčeně řekla, že jí děkuji. Ona mě ale zastavila a povídá, že se zeptá v zadu. Za chvíli přišel „veliký černý pán“ a když jsem mu svůj požadavek vysvětlila ještě jednou, jenom se rozhlédl, sáhl a držel v ruce přesně, co jsem potřebovala .. ADAPTÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉR !!!!! Hodně prý jezdí do Afriky, odkud i pochází, a tak se v cestovních adaptérech vyzná.
Hurá .. Téměř jsem běžela na kampus, abych to mohla vyzkoušet a přemýšlela jsem, co zapojím první, jestli počítač nebo mobil. Ani jsem moc (krom aut) nic nevnímala. Ale probuzení se mi dostalo hned na jedné křižovatce, kterou jsem chtěla přejít.
Čekala jsem na přechodu a kolem mne odbočovalo doprava. Byla jsem od něj asi dva metry, když najednou z ničeho nic rána jak z děla. Strašně jsem se lekla a jenom jsem na sobě cítila kousky rozehřátého asfaltu. Trochu to štípalo. Prasklo mu kolo, dým kolem toho bylo a nikdo si ničeho nevšímal. Chlapec své vozidlo odstavil a hned někam telefonoval. Já jsem se oprášila a po všem mi zbyly na těle tři ranky – pod okem a dvě na noze. Malinké, jenom povrchová škrábnutí. No a tak jsem usoudila, že lepší bude vrátit se na kampus a příští výlety realizovat ve skupince minimálně tří (tak jak to máme v plánu dnes).
Asi čekáte jak to teda dopadlo s mým bezadaptérovým obdobím. Řeknu vám, že zčásti skončilo. Můžu už pracovat na svém počítači .. WoooooooooooW .. poslouchat hudbu, koukat na ty dva jediné filmy, co tu mám J, taky si můžu žehlit vlasy, ale to je asi tak všechno. Ten telefon asi jen tak nezprovozním. A pěkně mě to vytáčí .. :(. Chyba bude ale asi v nabíječce, takže teď momentálně ještě sháním nabíječku tady. No a internet? Ha, co jsem komu udělala? Jenom v horních patrech je signál, a to mi ještě nešlo se připojit. U mě v pokoji ani ťuk. Ale máme slíbeno, že se to bude řešit, tak doufám, že se to vyřeší. Jinak jsem odkázaná na ty dva počítače v této budově, ke kterým je čím dál složitější se dostat.
No, ale jak jsem řekla, jsem zas o krok dál.
Děkuju všem za maily a za pozdravy a za komentáře k mému „deníčku“, kterým tato stránka bezesporu je. Díky taky Miláčkovi za podporu .. Myslím na vás, co asi děláte .. Mějte se krásně a až dnes poznám další kousek amerického světa, tak vám to napíšu .. Ať jste v tom alespoň trošku se mnou.